Sbohem školo a školko, vítejte prázdiny

Konečně! I když letos má konec školy a školky trpkou příchuť: letos už opravdu naposled! Odcházíme nejen ze školy a školky, ale také z Litně. Už od včerejšího dne jsme občané města Beroun.  Dům je již přichystán, čeká na nás nový život.
Oplakali jsme to všichni - děti, já i manžel. Přece jenom je to místo, kde jsme prožili dlouhou dobu, kam jsme přivedli na svět své děti.  Děti svou školku milovali, Honzík školu také. Bude se nám stýskat.

Poslední cesta do školky

Konečně mám kuchyni!!!

Už můžeme bydlet!

PS: Škoda, že neumím fotit - ve skutečnosti vypadá o hodně líp než na fotkách :-)

Na svatého Jána...

... otvírá se létu brána.

Magickou svatojánskou noc jsem měla strašnou - nemohla jsem spát, a moje rozjitřelá fantazie konstruovala hororové scénáře. Máte to taky tak? Když v noci nemohu spát, řeším ptákoviny a řetězím jednu budoucí katastrofu za druhou. Naštěstí se z toho nic nevyplní, ale tu hrůzu si i tak prožiju. Úplně přesný je citát Marka Twaina: "Nejvíce se v životě trápíme věcmi, které se nikdy nestanou." Prostě ono "co když" hlodá a hlodá a prožitky z té paniky jsou autentické.

Takže svatojánskou noc jsem probděla (o magice a zázracích nemohlo být ani řeči :-), ale ráno jsem vyrazila na zahrádku a kousek otimisticky vybarveného léta jsem si přinesla do bytu.

Přeji všem krásné nadcházející léto a co nejmíň nočního "co když".

Dnešní radůstka za pár kaček

Párkrát jsem na různých zahraničních blozích narazila na keramiku s motivem lví hlavy. Docela se mi líbí. Hlava je pouze naznačena a na polévkových mísách slouží místo uší.

Protože je teď korunek míň (a to se máme stěhovat!), moc se po bazarech a ostatních lákavých obchůdcích nerozhlížím. Ale dneska jsem měla náhodou chvilku času a zaplula jsem do Kiku. Je to obchod s oblečením (na můj vkus je to dost hrůza - z velké části jsou materiály nekvalitní), ale mají tam i domácí dekorace.

Netušila jsem, že mezi obřími keramickými vílami, trpaslíky, muchomůrkami a jinými kýči objevím POKLAD.

Není to, pravda, polévková mísa - spíš taková mistička, ale za 29 Kč - no, nekup to :-)

Ještě nevím, kam přijde (cca na celých 5 dní - pak jí budu vybírat místo v novém domě), ale já něco vymyslím.

Královská hra

... v níž vynikají mé děti. Já už jsem nevyhrála ani nepamatuji - všichni doma se mi smějí.
Ale já jsem na sebe docela hrdá. Šachy mne naučily hrát až mé děti - nejvíc se mnou hrála tehdy čtyřletá Maruška. To začínala a potřebovala někoho, nad kým by vyhrávala, když s tátou a se starším bráchou jenom prohrávala. Pak jsem krátký čas vyhrávala nad Juráškem, který začal hrát cca o půl roku později než Maruška. Teď už se mi nepodaří, abych vyhrála - Jura zpoždění velmi rychle dohnal.
Já k šachovnici přistupuji s velkou pokorou a s vědomím, že jsem pouhý začátečník, který se má co učit. Ale musím uznat, že na té hře něco je - je silně návyková :-) a - jak doufám - opravdu trénuje mozek.



Jura po velmi rychlé výhře



Přichází čas říci "sbohem"...

... nejen našemu bytu, který jsme obývali od roku 1997, ale také Litni a přátelům, které jsme zde získali. Není to jednoduché.
Právě probíhá období inzerce nabízení bytu k prodeji, občas přijde někdo "napokuk", ale asi nebude úplně jednoduché byt v dnešní době prodat. Případní zájemci totiž vidí byt, který doposud obývá 5-ti členná rodina: sem tam odrbaný roh od dětských autíček a odrážedel, oprýskanou malbu v pokojíčku po nalepování plakátů letadel a aut, spoustu dětských knížek a oblečení... Zatímco pro nás a hlavně pro naše děti, které jsme si sem přivezli z porodnice je to DOMOV. Ke každému otlučenému rohu se váže nějaká historka či událost, ke každé skvrně či odřenině také. Prostě jsme v bytě žili.
Škoda, že se nedají prodávat zážitky či emoce, ale vlastně - stejně bychom je neprodali - ty si vezmeme s sebou.




Obývací pokoj




Obývací pokoj z opačné strany




Obývací pokoj




Pohled do kuchyně




Dětský pokoj



Stěhování se blíží

Prázdniny jsou tu coby dup a s nimi se blíží i stěhování. Nový dům už na nás čeká a je čas začít novou životní etapu... Je mi trošku těžko, ale stejně tak se už těším. Netuším, co nás na novém místě čeká, ale doufám, že v novém domě budeme šťastni.



Krb bez finální povrchové úpravy




Provizorní jídelní stůl




Kuchyňská linka již brzy bude na svém místě

Jak tak koukám na ty fotky - je tam ještě spousta práce, ale do začátku července vše musíme stihnout :-)

Pivoňky z naší zahrádky

Léto přichází

Z procházky okolo Litně jsme si přinesli kousek léta domů:

Ještě pět minutek...

Nedělní výlet na Týřov

Minivýprava na Týřově



Hladomorna




Děti v hladomorně





Vyhlídka na ostrohu nad řekou



Zřícenina Kamýk v Oseku

Zřícenina Kamýk v obci Osek

Židovský hřbitov v Oseku

Většina židovských náboženských obcí má svůj vlastní hřbitov. V minulosti musela s jeho založením souhlasit feudální vrchnost, proto židovské hřbitovy bývaly často daleko od vesnice nebo města, aby je ostatní obyvatelé „neměli na očích“. Někde směl být takový hřbitov založen jen na opovrhovaném místě, například v sousedství popraviště.
Základem židovských pohřebních zvyklostí je prastará zásada nenarušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají jednou provždy zůstat na místě, kde byly pohřbeny. Pokud plocha hřbitova nedostačovala a Židé ji nesměli rozšířit, navážela se na staré hroby silná vrstva hlíny. Další zemřelí pak byli pohřbíváni nad původními hroby a vedle nových náhrobků se zasazovaly i náhrobky původní. Tak se na některých rozlohou malých hřbitovech navršilo během staletí i několik vrstev hrobů a došlo k nápadně hustému nahromadění náhrobků.
Obvyklým náhrobkem býval deskový kámen zapuštěný kolmo do země(stéla). Může být pokrytý pouze písmem, ale mnohé z náhrobků bývají nápadné ozdobným tvarem i vyhloubenými či vypouklými ornamenty a symboly. Židovské náhrobní nápisy bývali od nejstarších dob výhradně v hebrejském jazyce a písmu. Až od poloviny 19. století se objevují náhrobky dvojjazyčné (hebrejsko–německé nebo hebrejsko-české). Skoro vždy ale na posledním řádku najdeme pět hebrejských písmen TNCBH, zkratku tradiční náhrobní formule, citující hebrejskou Bibli:„Ať je jeho (její) duše zahrnuta do svazku živých“.
Podle starého židovského zvyku se na hřbitov nenosí květiny, ale na náhrobky se pokládají kamínky. Tento zvyk připomíná pohřby ve starověkém Izraeli, kdy byly hroby pokrývány velkými kameny na ochranu proti zvěři.
Převzato z Dómského zpravodaje, farnost Olomouc

Hrad Březina (Salon)