Základem židovských pohřebních zvyklostí je prastará zásada nenarušitelnosti hrobů. Ostatky zemřelých mají jednou provždy zůstat na místě, kde byly pohřbeny. Pokud plocha hřbitova nedostačovala a Židé ji nesměli rozšířit, navážela se na staré hroby silná vrstva hlíny. Další zemřelí pak byli pohřbíváni nad původními hroby a vedle nových náhrobků se zasazovaly i náhrobky původní. Tak se na některých rozlohou malých hřbitovech navršilo během staletí i několik vrstev hrobů a došlo k nápadně hustému nahromadění náhrobků.
Obvyklým náhrobkem býval deskový kámen zapuštěný kolmo do země(stéla). Může být pokrytý pouze písmem, ale mnohé z náhrobků bývají nápadné ozdobným tvarem i vyhloubenými či vypouklými ornamenty a symboly. Židovské náhrobní nápisy bývali od nejstarších dob výhradně v hebrejském jazyce a písmu. Až od poloviny 19. století se objevují náhrobky dvojjazyčné (hebrejsko–německé nebo hebrejsko-české). Skoro vždy ale na posledním řádku najdeme pět hebrejských písmen TNCBH, zkratku tradiční náhrobní formule, citující hebrejskou Bibli:„Ať je jeho (její) duše zahrnuta do svazku živých“.
Podle starého židovského zvyku se na hřbitov nenosí květiny, ale na náhrobky se pokládají kamínky. Tento zvyk připomíná pohřby ve starověkém Izraeli, kdy byly hroby pokrývány velkými kameny na ochranu proti zvěři.
Převzato z Dómského zpravodaje, farnost Olomouc
Žádné komentáře:
Okomentovat